Nejpravděpodobnější výklad názvu obce vychází z předpokladu pojmenování podle majitele území nebo podle prvního osadníka,
jménem Pozděch (v domácké podobě Pozděrad), který bydlel pravděpodobně v osadě Svéradov. Jako první se usídlil dolů v dolině
pod Sveradovem, dnešním Pozděchově.
Jméno obce doznalo v průběhu staletí mnoha změn. První zmínka z historických pramenů roku 1361 uvádí název Pozehov.
O dva roky později je uváděn název Posozychov. Dále se názvy mění na Pozdichov (1481), Pozdiechov (1522), Pozděchow (1670),
Pozdiechov (1672), Pozdienow (1718), Pozdiechow (1720), Pozděchow (1751), Pozdiechov i Pozděchov (1846), Pozdechov (1881-1924).
Různost v pojmenování názvu obce lze vysvětlit jednak chybnými přepisy dokumentů při změně majitelů panství, zavedením diakritiky Janem Husem,
ale též přepisy názvu do němčiny za vlády habsburských panovníků.
První zmínka o obci je vázána k založení kláštera ve Vizovicích. Smil z Kunštátu (z tohoto rodu přichází na svět o 250 let později i český král Jiří z Poděbrad),
který byl kastelánem na brumovském hradě, neměl se svou manželkou Bohuvlastou děti. Aby vykoupil své hříchy, založil na vlastním dědictví klášter a opatství
řádu cisterciáckého, jakožto vlastní sestru kláštera velehradského (odkud zde přicházeli mniši). U zakládací listiny byl olomoucký biskup,
šlechtici- majitelé sousedních území a hlavně Přemysl Otakar II, neboť zakládání klášterů bylo výsadním právem králů.
Stalo se roku 1261. Pozděchov se ještě v této zakládací listině neuvádí. Klášter dostal název po jeho zakladateli Smilovi - Smillheim.
Klášter prosperoval bohužel jenom krátce. Roku 1314 vtrhl s vojskem na východní Moravu Matúš hrabě Trenčanský, zničil klášter a vyplenil okolní vesnice. Když o rok později Jan Lucemburský se svými spojenci vytlačil Matúše z Moravy, klášter byl znovu obnoven. Dne 16. března 1361 byl listinou papežské kůrie (správy) ve francouzském Avignonu uveden seznam obcí klášteru náležejícím i s obcí Pozdichov. Doslovně se v překladu z latiny uvádí:
„Papežská kurie vyznává, klášter Panny Marie ve Smilheimu až dosud klidně držel a užíval pozemských statků svých, totiž vsi Záříčí, Liptálu, dvojí Rokytnice, Lešné, Polánky, Pozděchova, Prlova, Vysokého Pole, Hrozenkova a Šanova a polovice vsí Želechovice a Lípy se vším, co k nim příslušel, ak s rolemi a loukami, pastvami, mlýny, háji a lesy, s bařinami, horami a budovami, s vodami, rybníky i potoky, se všemi užitky. Nyní však klášteru v tom překážejí biskup ze Štrnberka s bratrancem svým Alšem, páni z Kravař, Beneš ze Strážnice, Jašek a Stašek ze Sehradic. Aby mezi těmito šlechtici byl spor urovnán, nařizuje papežský dvůr rozhodčí soud.“
Byla to první dochovalá písemná zmínka o obci, ale předpokládá se, že vesnice existovala již dříve, podobně jako ostatní obce kolem Vizovic. V roce 1790 žilo v Pozděchově v 87 domech 444 obyvatel. V roce 1900 žilo 625 obyvatel v celkem 125 domech. V roce 1950 bylo v obci celkem 155 budov, ve kterých žilo 687 obyvatel. Nejvíce obyvatel 786 v obci žilo v roce 1961 ve 165 domech. Aktuálně (2020) žije v obci 594.
Od svého vzniku měla obec zemědělský charakter. Většina obyvatel byli drobní rolníci, pěstující zemědělské plodiny a chovající hospodářská zvířata.
Majetek vizovického kláštera byl častokrát napadán okolními feudály a zabírán. Docházelo k ozbrojeným přepadům, kterých nebyla ušetřena ani obec Pozděchov,
která byla na šest let odňata vizovickému klášteru. Není však doloženo, kterému feudálovi obec náležela.
Zásahem markraběte moravského Jošta (bratra krále Karla IV), prostřednictvím litomyšlského biskupa Alše ze Šternberka se roku 1367 vizovickému klášteru
vrací původní majetek.
Ve druhé polovině XIV. století se postavení poddanského lidu velice zhoršilo. Na klášterních i poddanských statcích byli poddaní nuceni svým pánům robotovat, platit peněžní poplatky i naturální dávky. Kromě tohoto bylo poddanství utuženo i osobní nesvobodou – nevolnictvím. Poddaní nemohli svobodně jednat, to znamená, že nemohli o sobě rozhodovat, stěhovat se, ženit a vdávat se nebo vzdělávat se. Ke všemu museli mít souhlas svého pána. Mezi poddanským lidem rostla nespokojenost a stejné to bylo i v našem kraji. Učení původně katolického kněze Jana Husa o sociální spravedlnosti, které v okolí šířil kněz Tomáš z Vizovic, našlo i v Pozděchově živý ohlas. Obyvatelé vesnic náležejících vizovickému klášteru se přiklonili k husictví. Dobrá myšlenka o svobodě a spravedlnosti měla i svoji temnou stránku. Během husických válek došlo k ničení statků, klášterů i ostatních cenných budov. Nebyl tomu ušetřen ani vizovický klášter, který značně utrpěl a v roce 1481 zanikl úplně.
Od roku 1482 je majetek kláštera pod světskou zprávou. Prvním majitelem je Václav z Morkovic a po něm se dostává do rukou pánů z Kunštátu. Zajímavá a důležitá zpráva pochází z roku 1531. Tehdy majitel celého okolí Jan Kuna z Kunštátu ve prospěch měšťanů vizovských zakázal všem fojtům poddanských vesnic bývalého klášterství pivné várky, dovolil jej pouze fojtům ubelskému a pozděchovskému, protože na ně měli výsadní listiny. Znamená to tedy, že se v naší obci vařilo pivo již před více než pětisty lety a tím měla obec mezi ostatními výsadní postavení.
Roku 1549 prodal Zikmund Kuna z Kunštátu vizovické panství panu Václavovi z Boskovic. Z této doby je v zemských deskách zaznamenáno, že k vizovickému panství náležely Vizovice s farou a dvorem, Pozděchov s farou, Prlov, Bratřejov, Zádveřice, část Želechovic, Lípa, Lutonina, Jasenná s farou, Ublo a pusté vsi Raková, Chrastešov, Lhotsko a Svéradov. Pusté vsi znamenaly, že vesnice vymíraly.
Roku 1567 prodali dědicové pánů z Boskovic (Jan, Vilém, Johanka a Eliška z Lipé) své panství Zdeňkovi Kavkovi z Říčan. Byl to člověk chtivý majetku, násilnický a zlý. Za něho nesměl nikdo z lesíka odnést ani haluzu. Uhlířům zakázal pálit milíře, ševcům a kovářům loupat kůru, svým poddaným vypisoval veliké roboty a práskal býkovcem do těch, kteří vysílením zůstávali v práci pozadu. Sám údajně jezdil na koni se stříbrem okovanými podkovami. Ale pomstě se nevyhnul. Zemřely mu všechny děti a statky pro dluhy musel nařízením soudu rozprodat. Nakonec byl neznámým člověkem v lesích nad Zádveřicemi roku 1582 zabit.
Dalším vlastníkem se roku 1585 stává Arkleb z Kunovic. Pro nás je důležitý především tím, že z jeho doby se zachoval nejstarší urbář (soupis) panství vizovického, v němž jsou zapsáni všichni poddaní z celého panství z jednotlivých obcí s uvedením jejich majetku, povinností, robotních i naturálních dávek. V Pozděchově je zapsáno 18 usedlostí.
Krátce se vystřídali další majitelé pánů z Kunovic. Poslední z nich prodal panství Emerichu Doczymu z Natluče, uherskému magnátu, který ze strachu před Turky se zakoupil na Moravu. Svou hrubostí vůči poddaným předčil Emerich Doczyi Zdenka Kavku z Říčan. Zvyšoval roboty až na 6 dnů v týdnu, bral půdu sedlákům bez náhrady, nebo měnil půdu za horší jakost, rušil práva poddaných a činil lidu další příkoří. Když se o nedělích zachtělo Doczymu jet na hon, museli mu poddaní nahánět zvěř. Tento panovník byl původně protestantem, ale stal se přesvědčeným katolíkem a nesnášel jinověrce. Na vizovském panství začal prosazovat protireformaci, tzn. nutil poddané, kteří se vlivem špatného zacházení postupně stávali evangelíky, aby se přehlásili k víře katolické. Projevem odporu proti Doczymu byla vzpoura jasenských poddaných, kteří ho napadli obušky a kyji, když přijel do Jasenné na hon a pronásledovali ho až do Vizovic. Ze zámecké věznice vylámali mříže a propustili uvězněné. Doczy se krutě pomstil. Odpůrci, pokud neutekli do Uher, byli umučeni.
Roku 1615 Doczy zemřel a o tři roky později se vizovického panství ujal jeho syn Melichar. Po vypuknutí českého povstání uprchl ze strachu před hněvem lidu do Uher. Po bitvě na Bílé hoře se však vrátil. Poddaný lid se začal obávat ještě větších krutostí od svých trýznitelů. Pod vedením Jana Adama z Víchova vznikla na Vsetíně vzpoura proti feudálům, císaři a kardinálu Dittrichsteinovi. Vzbouřenci dobyli hrad Lukov i Malenovice a zahnali císařské vojenské posádky. Mezi vzbouřenci byli též lidé ze zlínského i vizovického panství. Lze předpokládat též účast mužů z Pozděchova. Psal se rok 1623. Povstání se šířilo a Jindřich ze Žerotína, (meziříčský pán) muž dvojí tváře, chodil po valašských horách a pravděpodobně zradou se mu podařilo zajmout 32 předáků povstalců, z nichž 30 bylo popraveno v Olomouci. Ve vsetínském zámku byli oběšeni čtyři hejtmani a katem popraveno dalších 12 osob. Kronikáři neuvádí, zda mezi nimi byl někdo z blízkého okolí.
Léta plynula a odboj pokračoval dál. V roce 1638 odzbrojili Valaši trestní výpravu. V lednu 1644 byla v Kroměříži domluvena trestná výprava proti odbojným Valachům, kterou vedl císařský generál Buchenheim. Vojska postupovala třemi směry: od Holešova přes Vizovice, od Uherského Brodu přes Valašské Klobouky a od Valašského Meziříčí. 26. ledna 1644 bylo valašské povstání definitivně zlomeno. Na vsetínském i vizovickém panství nastaly kruté represálie. Vytvářely se soupisy Valachů, jejich odzbrojování, vypalování celých vesnic, veřejné popravy. Ve Vizovicích se konal soupis od 9. února do 20. června. Z Pozděchova bylo zapsáno 18 sedláků a 11 hoferů. Ze sedláků byli popraveni Jan Vítků a Daněk Hajný, z hoferů Mikuláš Čedidlík, Matějek Slovák a Jurka Brtka. Všichni byli oběšeni. Za hranice utekl Jan Hložek. Ze sousedního Prlova byli tři lidé oběšeni a dva utekli za hranice. Obě obce byly tedy císařskými vojsky vypáleny.
V následujících letech nastal stupňovaný útisk hmotný i duchovní.
Ještě neuplynulo ani dvacet let a obec postihla další katastrofa. V roce 1663 vpadly na východní Moravu turecké a tatarské hordy. Jejich cesty byly poznamenány ubitými obyvateli a vypálenými celými vesnicemi. Turci se mimo jiné „proslavili“ i zajímáním a odvlékáním žen a dětí do otroctví. Byly to bolestné rodinné tragédie. Turci na koních hnali zajaté lidi, zpravidla ženy před sebou, pohánějíce je bičem do Francovy Lhoty. Odtud je odváželi spoutané do Nových zámků v Uhrách, kde byli na tržišti prodáváni do otroctví. Tehdy byl Pozděchov vypálen znovu. Zůstalo pouze 18 sedláků a 11 hoferů. Ty usedlosti, které zůstaly bez malitele (muži zabiti, ženy a odvlečeny, domy vypáleny), vrchnost některé z nich zabrala, ostatní zůstaly pusté.
V období mezi léty 1683 – 1709 zažilo Valašsko další hrůzy při vpádu Kuruců. Hrabě Rákoci, pán sedmihradský, se svým druhem Kurucem se spolčil s Turky. Ti podnikali ničivé výpravy na východní Moravu, která byla spravována Ferdinandem. Domy zůstaly vypleněné a lidé se několik let ukrývali v lesích. Soukeníci měli v lese sebou i soukenické stavy. V roce 1731 převzala panství Anna Maria z Minkvicburku a po ní její manžel Josef Ferdinand. V té době nechali v Pozděchově postavit nový selský dvůr na místě bývalé rychty (nákladem 1343 zlatých) a novou hospodu za 103 zlatých. Selský dvůr měl sýpku již z kamene, aby odolával v té době častým požárům. Nacházel se vedle katolické fary a kostela, v místě dnes opuštěném (u Miků).
V roce 1770 bylo nařízeno sčítání domů a ustanoveno, že každý obyvatel musí mít jméno a příjmení, které již nesmí měnit. Pokud se uváděli obyvatelé vesnic, vždy bylo na prvním místě jméno majitele, po něm jeho ženy, dále děti bez pořadí věku, vždy napřed chlapci a pak dívky.
V urbáři vizovického panství z roku 1775 bylo v Pozděchově zapsáno: 9 sedláků, 4 velcí a dva malí podsedníci, 38 chalupníků vystavených na panském pozemku (tito neměli orné půdy, pouze 11 z nich mělo zahradu o velikosti 360 až 1348 metrů čtverečních). Výměry byly uváděny v moravských měřicích, která se rovnala 1,5 měřici dnešní (3000 m2).
Dům číslo 1, jenž dříve patřil Čaníkovi i s výměrou 46,5 moravských měřic v jednom kuse zabrala vrchnost k panskému dvoru, se kterým sloučila tři další usedlosti. Kromě sedláků a chalupníků zde bylo ještě pět podruhů, kteří se zdržovali u některých sedláků nebo chalupníků. Hovězího dobytka (skotu) se chovalo ročně 60 kusů a ovcí 320 kusů. Dobytek se pásl na panském pastvisku, za což dávali poddaní z každého kusu hovězího dva žejdlíky másla ročně. Devět sedláků vozilo na pilu do Neratova klády k pile, po dvou kladách ročně. Za to si směli brát z panského lesa haluze (větve) pro vlastní potřebu. Stavební dříví si však museli kupovat od vrchnosti.
Zajímavé je, že polední přestávka pro dobytek byla dvě hodiny, pro pěšího robotníka jenom jednu hodinu. V Pozděchově robotovali sedláci bez rozdílu po celý rok. Párem koní tři dny v týdnu, od sv.Jana (26.června) do sv.Václava (28 září) a tři dny v týdnu jednou osobou pěší. Velcí posedci po celý rok a od sv.Jana do sv.Václava čtyři dny týdně osobou pěší. Malí podsedci měli jen pěší robotu jednou osobou od sv.Jana do sv.Václava čtyři dny v týdnu a po zbylý rok týdně tři dny. K tomu byly připojeny ještě různé poplatky a naturální dávky.
V roce 1781 zrušil císař Josef II. také nevolnictví. Zrušení bylo obrovskou úlevou pro všechen lid bez rozdílu vyznání a majetku.
